Vzpomínka na léto: Roadtrip Balkánem

Svou významností to není zrovna trip století, ale i tak stojí za zaznamenání. To byl začátek léta a Ondra se chystal na motorce za prací do Španělska. S malou zastávkou u svojí holky v Řecku. … Wait. Na mašině do Španělska přes Řecko? Trochu trhlý ne? My motorkáři už to tak občas máme :) Když mi Ondra sdělil svůj plán, bylo jasno, že ho minimálně na hranice s Albánií mile rád doprovodím. A tak se psal první pěkný letní trip… Sbalit jen to nejnutnější, nastartovat dvouválce a jedem za sluncem.

Den před odjezdem (13.7.) a Ondra má klasicky rozdělanou celou motorku a snaží se seřídit karburátory. Na poslední chvíli sháníme nějaké náhradní díly. Klasika :)

Nakonec teda vyjíždíme z Komárova až kolem druhý hodiny. Netrpělivost je nezměrná…..

IMG_1731

Jedeme „nutný zlo“ na Vídeň a pak pořád po dálnici až pár kilometrů pod Graz a mě se jen honí hlavou, co všechno na cestě v Srbsku, Bosně a Černé hoře zažijeme. Dálnici opouštíme v podvečer hned u města Leibnitz a to se ukázalo jako naprosto správná volba… Užíváme si najednou ten klid a opuštěné klikaté silnice mezi kopečky pokryté vinicemi jen pár km od hranic se Slovinskem…

Hned co přejedme do Slovinska našli jsme stylovou kavárnu u veslařského klubu na řece Dava. Čišnice je navíc motorkářka a členka místního motoklubu, takže více než příjemné přivítání.

Druhý den krátká zastávka v mariborské motohospodě (na doporučení číšnice) ve stylu Route 66 a pak valíme nedočkavě směr Chorvatsko. Vybíráme si ten nejzapadlejší možný hraniční přejezd :)

A za hranicemi to chce kafíčko a pauzu žejo. To je jasný, nemáme vůbec kam spěchat :)

Následujících několik stovek kilometrů trávíme v chorvatském vnitrozemí, které jsem tak viděl po prvé. Je to po všech makarských příjemný zpestření.

Vodopády v národním parku Papuk.

V Chorvatsku zažijeme docela hodně kilometrů mimo zpěvněné silnice – hlavně při přejezdu parku Papuk. Já slavím na Scrambleru doslova vánoce ale chudák Ondra s plně naloženým Bulldogem s motorem z chopperu už to tak veselý nemá. Po ujetí asi 30 km úseku tady na něj dobrou čtvrt hodinu čekám :) Viva la Scrambler!! :)


Ten den jsme měli dojet do Bělehradu, což se nám s přibývajícím lehkým off roadem trochu komplikuje. Nakonec se ještě zdržíme (klasicky) na kafíčku a tak do Bělehradu přiletíme po dálnici nakonec až kolem desáté, kdy už byla pěkná zima. Už večerní první dojem města na mě dělá hluboký dojem.

V Bělahradu jsme navštívili hodně pěkných kavárniček a snídaňových bister (to je tak když se cestuje s Ondrou žejo (haha)). Ondra mě taky seznámil s jeho kamarádkami a druhý den odpoledne jsme si zajeli (na kafe :D) na komunikační 200 metrů vysokou věž Avala Tower. Po vyjetí výtahem na vršek je tam opravdu dechberoucí výhled do hodně vzdáleného okolí. O patro výš však ještě ona klíčová kavárna a bar :))

Tolik dva pohodové dny v Bělehradě a my už valíme do sluncem hodně vyhřáté Bosny. Let\’s go :)

Tady si postupně užíváme ještě mnohem více Off Roadu… Nebudu se tajit, že má možná něco málo společného s tím, že jsel je zrovna první :X

Jenže tohle toulání se Bosnou na motorce, to byla pecka. Jako je zvykem, totálně prázdný silnice… Jen my dva, dvě motorky a zbytek už je jenom na nás. Můžete si zastavit a kochat se, když chcete… Užívat si krásy přírody a nechat motor převalovat (zařadil jsem nějaké to motorkářské klišé! :D) jen tak v 1 800 otáčkách a brumlat krajinou 80 km/h… A nebo za to vzít a jet chvilku pilu. Ježdění ve dvou má oproti sólo cestování fakt podstatný výhody. Zvlášť když jedete s dobrým a pohodovým parťákem… Díky Ondro!! :) A ostatní: Look at this:


V podvečer příjíždíme do Sarajeva. Do města kam jsem se chtěl už velmi dávno podívat. Bohužel mne tady sužují určité bolesti břicha a tak naši dvoudenní návštěvu téměř celou proležím :/ Tak alespoň poslouchám záznamy pořadů Českého rozhlasu o obléhání Sarajeva (např. zde), kde mě nejvíce zaujalo vyprávění o zásobovacím tunelu, který hrál v celé válce naprosto zásadní roli (záznam zde). V Sarajevu se dá dokonce navštívit muzeum tohoto tunelu, ale to budu muset stihnout až příště.

Nakonec ale něco z atmosféry přecijen zažiju. V den odjezdu nemohu spát a tak se vydávám na procházku městem už v 5 ráno. Pak si kupuji pečivo v právě otevřené kavárně a usedám na náměstí do jedné z kaváren mezi místní. Jako všichni tady piju bosenskou kávu (Bosňané jsou řádně hrdí na svou kávu, jakožto velkého rivala kávy turecké) a je to úžasný pocit…

To jsme na cestě směr Mostar, když si všimnu, že Ondra nemá na motorce značku. To je docela nemilá zpráva, když se chystá do Albánie, Řecka a potom ještě lodí do Řecka přes Itálii. To by asi úplně nevyšlo a tak zavládne určitá panika. Poprvé se dá využít toho, že se na každý zastávce fotíme a tak nacházím fotku před 30 kilometry, kde značka na motorce je. Tak víme, že ji můžeme hledat … jenže na 30 kilometrech? Nebudu to nějak prodlužovat… Projeli jsme skoro celý úsek skrz naskrz, navíc strašně pomalu abychom si někde případně všilmi značky… přemýšlím jaké jsou alternativy řešení, možná bych mohl dát Ondrovi svou motorku a na jeho se vrátit domů? A najednou, asi 700 metrů od místa, kde jsme se fotili ještě se značkou se ona plechová deska válí na zemi v písku. No tak zákon schválnosti se opět povrdil a Ondra je štěstím bez sebe… :)

Pokračujeme off-roadem směrem k moři :)

A tohle je důkaz, že každý moře je krásný. I to v Chorvatsku… Po každé když tohle vidím, mám pocit, že mi už vůbec nic nechybí….. a propo, co bych za to teď dal?

Pokračuju s Ondrou až téměř k hranicím s Albánií a dál už se mi tento rok nechce. Už mám nacestováno až až a nějak mě to prostě táhne směrem domů. Loučíme se a rozjíždíme se každý na opačnou stranu… chvilku jsem fakt smutný, ale Triumph mě po chvíli nechává zapomenout.. navíc cesta podel celého chorvatského pobřeží je na motorce jedna z nejhezčích v Evropě. Tak valíme, ahoj Ondro!

To je moje klasická pauza, když cestuju sám na motorce. Parmská šunka, rajče, voda. Najít si místo na zemi ve stínu a je to pohoda největší!

Frčim onou krásnou cestou podél chorvatského pobřeží, když si v zrcátkách všimnu od pohledu zhruba 250ky skůtru, který se na mě lepí jen několik málo centimetrů. Reaguju na výzvu otočením plynu a jedeme asi tak 20 minut na krev. Vůbec nechápu, jak to ten borec dělá…. Předjíždím autobus a v protisměru mám druhej… říkám si, že to stihnu asi jen tak tak ale risknu to. Mám devítistovku, měl bych to tam nějak vměstnat žejo? No což o to, větší překvapení je že to za mnou stíhá i Piaggo Beverly 250… Podobně se mi nedaří ujet v zatáčkách, kde mnohdy frčíme 130… moc nechápu co to je za blázna, až když na mě zamává, že si dáme pivo u cesty.

Seznamte se s Ginem, který je zamilovaný do Scramblerů a prostě mě nemohl nechat ujet aby si mohl prohlížet motorku v akci. Napravo také můžete vidět jeho Piaggo s 95 000 km (první majitel)… Za ty roky se s tím naučil jezdit skutečně zázračně :))

Moje předposlední zastávka je nostalgicky Brela, jedna ze známých turistických oblastí. To je přesně to co jsem teď chtěl na jednu noc zažít. Připomenout si dovolenou, tak jak jsme dříve s rodiči jezdili :)

Vyprávění zakončuji praním riflí, tak jak se to po motorkářsku občas dělá. Nebo já to tak dělám – když jsem na cestě :)

Z Makarské už jsem to vzal přes Plitvická jezera, Slovinsko a rakouské Alpy během dne a půl do Brna… Teď tu sedím na konci prosince, venku mají „konečně“ začít nějaké velké mrazy a mě se stýská. Stýská po té vší svobodě a kráse, které motorky do života přináší … už se nemohu dočkat jara a všech výletů, které podniknem.

Všem čtenářům motorkářům přeji příští rok mnoho zážitků a rozzářených úsměvů v helmě! Nemotorkářům potom přeji řidičský průkaz a nějakej fajn bajk. Něco rozumnýho pro začátek, jen tak na kochačku… je na co se dívat všude kolem :)

Přibližná mapa tripu