Bude asi nejlepší, když začneme pěkně od začátku. Je pátek 16.5. a já se za žádnou cenu nemohu dočkat rána. Enduro, které jsem si koupil před 14 dny je připravené a po nespočtu vyřizování zítra vyjíždím skoro na 50 dní pryč … za svobodou, za dobrodružstvím, za teplem, … bez přesného plánu. Netrpělivě chodím každou chvíli do garáže … motorkáři ví, o čem mluvím.
A je to tady! Konečně ráno. Na hranice se Slovenskem mne jede doprovodit kamarád Matěj. Má sice řidičák a motorku asi tak 3 dny, a tak jedeme průměrně 60, ale je to milé. Na úvodní fotografii :)
První den mířím za dalším kamarádem do maďarského Szegedu, kde přespím. Cestou vařím svou první polévku a už teď chápu, že tenhle Knorr v kombinaci se vším možným, co zrovna koupím u cesty, bude v mém výletu hrát ještě dost podstatnou roli. Je skvělá!
Ráno v Szegedu opět netrpělive přešlapuji, abych se už už dostal do Rumunska. První země, kde bude stát svezení opravdu za to. Projíždím Arad, Temešvár a mířím směrem k pěti českým vesnicím v Banátech. Maďarksou dálnici a monotónní krajinu vyměňuji za klikaté silničky, potoky a volně se toulající oslíky. Kdybyste tak viděli můj úsměv pod helmou. Na večer přijíždím lehkým terénem do nejznámější české vesnice v Rumusnku – do Rovenska.
To je teda něco. Četl jsem toho hodně, ale tohle se musí zažít. Příroda okolo mi připomíná tu, která lemuje modely železnice. Je tu takový klid. Ani by mne nenapadlo tady koukat do počítače nebo mobilu. Pohrávám si s myšlenkou … zůstanu tady?
S Jakubem, u kterého spím, ráno snídáme čerstvý sýr s chlebem. To už však vyjíždím – následujicích 80 km jedu podél Dunaje. Je krásný počasí, skoro ani nevím co za den a nepotkávám žádná auta. To je paráda, to je paráda! Tahle cesta až do Oršovy je opravdový zážitek, a už teď přemýšlím, kdy se sem vrátím.
„Moje motorka je ideálně připravená pro cesty mimo cesty a já přesto většinu času trávím kde?“, ptám se v duchu sám sebe. Naštěstí, co nezařídím sám, zařídí se samo. Úsek z cesty Târgu Jiu do Petrosani je uzavřený a já rychle nacházím off-road variantu. Zhruba 50 kilometrů jedu v terénu 2 hodiny, aniž bych potkal jednoho člověka.
Bál jsem se zatím nejvíce za celou cestu, bylo to tak na akorát na hraně možností mých a motorky (no… především těch mých), ale cítil jsem se snad nejlíp na světě. Do prudkýho kopce, tráva, přebrodit potok, z kopce po kamenech, troška bláta, les a zase znova… yes!!
Moje poslední zastávka ve Villa Belegania, kde jsme spali i před dvěma lety s Magičem a Milošem. Mimochodem, pokud jedete do této oblasti vřele doporučuji. Cristian a jeho přátelé jsou zvědavý na českou hudbu, a tak jim pouštím Chinaski a Divokýho Billa. Nezaujalo. Sami od sebe mi však pouští rumunský megahit, který jim přijde dost v pohodě. Zcela vážně!
A takto jsme na stejném místě vypadali přesně před dvěma lety.
I když byl zatím Transfagarasan (nejvyhledávanější rumunská silnice) uzavřený, cítil jsem se tady jako v motorkovém ráji. Žádní policajti, žádné problémy a vlastně ani skoro žádná auta. Jen (ne)silnice a já. Navečer přijíždím do Zlatých Písků v Bulharsku. Sezóna tady začíná až za 10 dní, a tak kupuji hotel přímo u moře za 400 Kč na noc. Na pláži prázdno, čas jít plavat :-)
Uffff … první část výletu má očekávání hravě překonala. A to je teprve začátek. Zítra Turecko, a pak?
Následující díl seriálu: Turecko
Líbí se vám moje práce? Přidejte se mezi odběratele mého Youtube kanálu, nebo mne sledujte na Facebooku či Instagramu.