Samotraké – Ostrov, který má neděli po celý týden

Zachtělo se mi přiblížit k domovu, a tak jsem to trochu uspíšil. S článkem o cestě zpět přes Turecko bych zřejmě literární cenu nezískal, jelikož šlo prakticky jen o 1 500 kilometrů dálnice a mě na drnčícím jednoválci. Věřím, že postačí, když prozradím, že souboj s trpělivostí jsem nakonec vyhrál a můžeme se tak přesunout v příběhu o pár set mil dále. Nechte mne vás seznámit se situací: 32 °C. 15. června. 17:50. Přístav Alexandropolis. A v ruce lístky na trajekt putující na maličký ostrov Samotraké. Příběh může začít.

Výlet začíná

Mávám vzdalujícímu přístavu a dívám se kolem sebe. Jsem tu jediný turista – to je skvělé. Tedy … ne, že bych měl něco proti turistům, ale tohle je příjemné. Jenom já, Řekové a jejich řečtina.

Trajekt pluje na ostrov dvě a půl hodiny a stejnou dobu podél něj plachtí bílí, krásní a hladoví racci.

Ještě pár minut a už je vidět v celé své kráse – Hornatý ostrov Samotraké s rozlohou pouhých 178 km2. Pár kilometrů silniček, několik vesnic a v tuto dobu zatím téměř liduprázdno.

Samotraké

Liduprázdno doslova. Zjišťuju, že kempy jsou zatím zavřené a otevírají až 1.7. Kempování na divoko je podobně jako na většině řeckých ostrovů zakázané, a tak nezbývá než hotel.

Je ráno a já bych chtěl sehnat něco k snídani. Před devátou hodinou není šance, ale záhy vcházím pootevřenými dveřmi do pekárny. Dlouho mi trvá než skutečně zjistím, zdali je otevřeno nebo ne. V nabídce jsou dva chleby. Tedy nikoliv dva druhy. Dva bochníky. Tady nikdo nikam nespěchá. Nespěchají řidiči, nespěchají číšníci, nespěchají s otevíráním hospod a obchodů. A vám to tady tak nějak vůbec nevadí.

Po snídani sedám na motorku a hned po pár kilometrech konec silnice. Ou YES! Je to ale velmi příjemný konec silnice, říkám si.

Horko těžko odolat. A už vůbec není důvod odolávat. Nekonečná pláž vyhřátých černých oblázků a tmavomodré moře. Tam v zadu někde čeká enduro na další dobružství a za ním se hory ztrácí v mracích ve výšce přes 1 500 metrů. Ležím tady několik hodin a zase přemýšlím, jestli tohle není to místo, kde by měl člověk zůstat, když jej najde.

Je skoro poledne a tedy čas vydat se na druhý konec ostrova – na vyhlášenou pláž ležící na samém jihu. Parkuji vedle nového kamaráda a mířím do jediné restaurace široko daleko. Všude ta nádherná řecká světlotmavá modrá. Na pláži je teď asi deset lidí, ale podle majitele hospody Janise stačí 14 dní, a budou tu stovky lidí z Rumunska, Bulharska a Turecka. Teď je na baru sám a 1. července jako mávnutím kouzelného proutku zaměstná 8 servírek. A já si akorát říkám, jaké štěstí mám, že jsem tu teď.

Před odjezdem ještě rychle jednou do místní přírodní termální koupele. (Vesnice Therma).

Řecká modrobílá vlajka trajektu plápolá při západu slunce a obrys ostrova se zmenšuje až mizí do ztracnea. Samotraké se loučí. Byl jsem tu jenom dva dny, ale pokud se budeme bavit o místech, kde by bylo hezké strávit letní dovolenou, Samotraké bude v mém žebříčku dost možná na úplně prvním místě.