Předchozí díl seriálu najdete zde: Gruzie
Musím se opakovat – začnu znovu na hranicích: „Are you FBI agent or tourist?“, ptá se s poměrně vážnou tváří arménský celník? Docela jsem se zasmál, ale jinak byl rád, že formality na hranicích zabraly jen pár minut. Arménie je první křesťanský stát na světě (od roku 301), a proto zde naleznete desítky klášterů zasazených do malebné krajiny. Já jsem postupem času navštívil většinu těch důležitějších: Haghpat, Ejmiadzin, Khor Virap nebo Noravank. Záhy jsem ale zjistil, že z a) jsou všechny, z mého velmi laického pohledu, stejné a za b) jsou všude turisté. A tak jsem většinou jen projel okolo, aby se jako neřeklo. A aby se jako neřeklo, fotku jednoho z nich vložím i na blog. Jeho jméno je Haghpat a je pár km od hranice s Gruzií.
V hlavním městě Jerevanu trávím dvě první dvě noci a navštěvuji monument „Mother of Armenia“ (jak originální vedle Tbiliské „Mother of Georgia“) a místní prastaré (dá se číst i jako „vintage) ruské kolo.
Chvíli sleduji veřejný turnaj v Arm Wrestlingu a pokračuji dále. Na fotce též malý Rosický :)
Arménci jsou pořádně hrdí na pětitisícovou horu Ararat, která však důsledkem historických souvislostí momentálně náleží Turecku. Stejným jménem se honosí i vyhlášená arménská brandy, kterou ochutnávám v místní čajovně. Vyrábí se přímo v Jerevanu a je … dobrá. Dá se říci.
Druhý den jsem však štěstím bez sebe, když se mi podaří najít naprostý světový unikát. Ve vesnici Arinj, jen pár km od Jerevanu můžete v jednom z místních domků navštívit podzemní chrám. Na turisty navíc, alespoň zatím, zřejmě nenarazíte. O co jde? Místní člověk Master Levon budoval 23 let pod jeho domem chrám vlastníma rukama. V roce 2009 bohužel umřel, a proto chrámů zůstal nedokončený.
Je to něco opravdu neuvěřitelného. Chodby dosahují hloubky přes 20 metrů a v množství křižovatek se lehce ztratíte.
Před domem potkávám podnikatele Soheila z Iránu a už po pár minutách je mi jasné, že mám opět čest s někým přinejmenším velmi speciálním. Soheil má prý nějaké firmy v Dubaji a též v Gruzii. Momentálně však jen cestuje a fotí na plný úvazek. Půl roku Seychely, Bali, 8 měsíců v Tbilisi a pak Jerevan. Jeho vyprávění se mi zdají neuvěřitelná do doby, než mne večer pozval k sobě do luxusní vily, kterou má momentálně v Jerevanu pronajmutou.
Když mi pak ukázal, na jedné z mnoha jeho televizí, docela náhodné video z jeho života, začal jsem si se svým skoroživotem připadat jako totální troska. :) Inu posuďte sami:
Odstíny vyprahlé hnědé a zelené, i takové barvy nabízí Arménie spolu s nekonečnými možnostmi zajezdit si mimo silnice.
Cestou se stavuji ve skalní restauraci na výtečné jídlo. Najdete ji jen pár kilometrů od chrámu Noravank a za 200 Kč vás královsky pohostí.
Zdá se, že obecně jsou lidé v Gruzii více pohostinní a vřelejší k cestovatelům než v Arménii. Nejvlídnější přijetí se mi zde paradoxně dostává od lidí z Iránu. Projíždím kolem restaurace, kde zrovna usedá ke stolu iránská rodina. Otec rodiny je zde na motorce (choper Hyosung Aquila 250) a zbytek rodiny autem. Dáváme se do řeči a já se pomalu ale jistě zdokonaluji v ruštině. Tady prostě musím. To už mne ale zvou ke stolu a já s nimi asi tak hodinu oběduji. Opravdu hodní lidé. Nakonec si vyměňujeme adresy a e-maily, které ani jedna strana nemůže přečíst vlivem perské abecedy.
Než odjíždím, ptám se, co že to má na tom Chopperu tak zvláštně zavěšeného. A dostává se mi odpovědi:
Na samém jihu země navštěvuji Wings of Tatev, nejdelší lanovku nad krajinou tohoto typu na světě. Nevím sice, co přesně znamená to „tohoto typu“, ale pořád je to prostě nejvíc na světě.
Projíždím samozvanou republikou Náhorní Karabach – mezinárodně neuznanou zemí, která má však svůj parlament i prezidenta. Velká část této země je neobydlená, a tak jedu 30-40 kilometrů aniž bych potkal člověka nebo nějaké zvíře. Podle místních jsou také na některých místech (mimo silnici) nášlapné miny, i tak je ale rozhodně zajímavé se sem podívat. Trávím nějaký čas v hlavním městě Stepanakertu (50 000 obyvatel), kde si také za asi 150 Kč musíte vyřídit Víza. Platí také, že s tímto razítkem v pasu vás již nepustí do vedlejšího Azerbajdžánu.
Na závěr trávím noc u druhého největšího horského jezera na světě. Jezero Sevan leží ve výšce 1700 metrů nad mořem a jen objet ho po pravém břehu mi zabralo asi hodinu a půl.
Zelené kopečky na míle a míle daleko, přesně taková zůstane Arménie v mých vzpomínkách. Alespoň do doby, než se sem zase vrátím.
Líbí se vám moje práce? Přidejte se mezi odběratele mého Youtube kanálu, nebo mne sledujte na Facebooku či Instagramu.
