Původně jsem si myslel, že v názvu tohohle článku budou muset být slova jako: železo, síla, benzín či Milwaukee. Cestopis totiž vypráví o tom, jak jsem si splnil jeden ze svých snů, a projel se na pravém Harleyi po pobřeží Ameriky. Jenže … potkáte jednoho, dva, deset lidí v ulicích Seattlu a říkáte si, sakra, to je nějaké divné. Jak to, že se každý usmívá? Jak to, že vás každý všude tak vlídně vítá? Jak to, že se řidiči nákladních aut vrtí do rytmů amerických pecek linoucích se hlasitě z jejich autorádií?Optimismus, vlídnost nebo radost těch všech lidí tady je příjemná. A návyková. A tak jiná oproti Evropě. Vůbec nic se nemění, když vcházím do půjčovny motorek EagleRider a potkávám Briana. Tahle firma má v claimu: „We rent dreams“, a nemáte představu, jak moc je to pravda. Já mám to štěstí, že jsem se mohl kvůli své práci dostat do Ameriky a stát právě teď před nablýskaným, obrovským a po všech stránkách americkým Harleyem.

Takže… uklidnit roztřesené ruce, přestat se kochat krásou toho stroje na dvou širokých kolech a nasedat. 3 dny špičkového počasí přede mnou! Sotva si trochu zvyknu na řízení více než 300 kilového silničního korábu, zastavuji v koloně a dávám se do řeči s Tomem. Tom sedí na v česku ještě o něco vzácnějším Victory (krásné a moc drahé motorky), ale svěřil se mi, že se snaží přemluvit manželku, aby si mohl koupit ještě větší specialitu – Indiana (krásné a dost možná ještě dražší motorky – nejstarší americký výrobce, který se vrátil na trh právě lestos). „It is all about emotions you feel when you ride these bikes“, říká a zase se loučíme.

Jako obvykle nemám žádný přesný plán cesty, ale Brian z půjčovny mi poradil State Route 410, která prochází skrze Mt. Rainier National park a hned na začátek je to teda pěkná podívaná.

Řeknu vám … řízení Harleye v Americe je nepopsatelná pecka! Jeden chlapík na parkovišti mi říkal, že „Motorcycles are the best therapy for a brain“, a teď a tady to platí dvojnásob. Totiž, na Harleyi vůbec neřešíte, kolik to udělá, kolik žere, jaké máte otáčky a rychlost a dokonce ani, kolik je hodin. Kdykoliv se vám zachce, otočíte pravou rukou, pod váma zarachotí desítky kilogramů železa, za vámi není nic moc slyšet a na tváři máte v tu ránu dost drnej výraz. Všechny problémy světa jsou okamžitě zapomenuty …

První noc spím u obrovského jezera Chelan, v jedné z nejteplejších oblastí celých států. Dnes bylo přes 105 °F, teda asi 40 °C.

Druhý den potkávám opravdický Harley a Cafe-Racer gang 12 motorkářů.

Slovo dalo slovo, a prý jestli se s nimi nepojedu vykoupat k vodopádům. A tak jsem rozšířil řady gangu. A připadal si dobře :-)) Teda až do doby, než jsem zjistil, že má u sebe každý minimálně jednu střelnou zbraň. Hey, Welcome in america buddy. Tak asi v pohodě no.

13 motorek se za doprovodu řevu z výfuků všemožných tvarů a velikostí přemisťuje k asi deset mil vzdáleným vodopádům. Jeden z kluků s sebou navíc veze velkou ledičku plnou piv a já jen těžko mohu teď být na lepším místě na světě.

Kadeřnice, Brian, Tom na Indianu i kluci z gangu: Všichni mi opakovali ať se projedu po silnici č. 20 skrze North Cascade. Bylo se na co dívat a do toho široká silnice a téměř nikde nikdo.

Na tohle jsem se těšil. Spát v takových těch motelech u cesty známých z amerických filmů.

A užívat si jen pomalu se probouzející Oak Harbor ze sedla motorky.

Ještě téhož rána potkávám Helenu, která sama jezdí po americe už přes měsíc. A protože by nebylo slušné uvádět její věk, musíte se spokojit s tím, že je jí hodně přes 60 :)) A protože si máme o čem povídat, vydáváme se společně trajektem na protější poloostrov do města Port Townsend. Cestou ji vyprávím, o tom jak skvělého prezidenta teď máme, ale to by asi nebylo dobré tady rozepisovat.

Poslední zastávka na burger a pak zpět za Brianem – uklidit Harley do garáže. Kupuji si na památku helmu. Unavený a trochu smutný nasedám na vlak do centra Seattlu. Sedí vedle mě dva páry kolem 50ky. Baví se o bydlení, o fotbale, o jídle, pojištění a? Každý z nich se po celou dobu usmívá. Ten kdo právě mluví i ti co poslouchají….. Mám(e) se co učit.

A úplně poslední vzpomínka. No řekněte, není to jako scéna z kultovního seriálu Odpadlík?

Líbí se vám moje práce? Přidejte se mezi odběratele mého Youtube kanálu, nebo mne sledujte na Facebooku či Instagramu.