Co si budeme namlouvat. Zima je pro fanatické motorkáře to nejhorší roční období. Jasně… Většinou jezdíme až co počasí dovolí, ale to čekání cirka od půlky listopadu do minimálně konce února je úděsný. Letos jsem už toho měl po krk a rozhodl jsem se, že sezónu zahájím už na konci ledna cestou po Španělsku a následně trajektem na Kanárské ostrovy.
Jinak pokud se vám to nechce celé číst, mrkněte alespoň na tohle 5minutové video, které ukazuje většinu super zážitků z cesty.
Balím to nejnutnější na scramblera, ještě nazout nové enduro pneumatiky Continental TKC 80 a valíme. Abych se dostal do Špáňa, když v Brně momentálně vládnou minusové teploty, bylo potřeba ukecat taťku aby mě za náklady hodil do Janova. Tam už chytnu trajekt do Barcelony. A tak se také stalo: 25. ledna už jsme na benzince v Janově, motorku máme vyloženou, jím polévku co mi taťka ohřál a pomalu se loučíme.
Mám v Janově celý den, protože trajekt jede až ve 20:00. Jsem ohromně rád, že zase můžu jezdit a že zase vidím milované moře. Ale i tak z nějakýho důvodu převládá spíše divná a smutná nálada… Počasí asi není takový jaký by mohlo. Janov asi nepatří k nejmalebnějším městům Itálie. I tak si ale nacházím zábavu a jedu protáhnout Scramblera do vršků nad Janov a najít nějaký pěkný výhled.
Mimochodem, fakt mě překvapilo, když jsem volal s Ondrou a on měl na Janov úplně stejnej názor… „Takys tam měl takovou depku?“
Jenže tohle se hoodně změnilo po nasednutí na trajekt. Tedy abych byl přesný – po tom co jsem se na trajektu probudil do nádherného slunečného dne. Možná je to to počasí co mojí náladu tak silně ovlivňuje… btw. trajekt Janov – Barcelona jezdí v tomhle období jednou za 3 dny, stojí od 60 do 100 EUR (dle ubytování) i s motorkou a cesta trvá asi tak 18 hodin.
A nálada se posouvá z depky, přes optimismus na lodi až do oblasti totálního psychického ráje… Přijíždím do Barcelony… Opravdu nevím čím tohle je, ale od první vteřiny se tady cítím jako na nejlepším místě na světě…
Je 26. ledna a tady je 20 stupňů, všude palmy, tisíce motorek, u kterých nikdo neřeší že si parkujou kde chtěj, všude zdravý a dobrý jídlo, je tu moře a lidi se na vás usmívají. A takhle bych mohl pokračovat. Je mi naprosto jasný, že tohle je subjektivní jak nikdy a že to jsou vjemy získané jen za několik desítek hodin tady strávených, ale i tak se o ně chci takhle podělit.
V Barceloně jsem tedy dva a půl dne a pak už musím pomalu pokračovat. Totiž za dalších 6 dní mi odjíždí trajekt z Cadízu na Kanárské ostrovy. Cadíz je daleko 1 200 km a ten trajekt jezdí jen jednou za týden! A tak jedu. Připadám si zase jako v ráji takhle v lednu… konečně zase v sedle!
Fakt mě baví ta atmosféra velkých turistickohotelových komplexů mimo sezónu. Už jsem tohle zažil v Puerto Cervo na Sardinii v Únoru 2013. A taky ve Zlatých Píscích v Bulharsku v půlce května 2014. Teď zase tady v Peniscole ve Španělsku. Monstrózní hotely a kilometry dlouhá pláž na který se budou v létě mačkat tisíce turistů. A teď nikde nikdo… Drtivá většina kaváren a obchodů zavřená a v hotelech jste jedním z „několika“ hostů. Není náhoda, že většinou na takových místech dostanu pokoj s jednociferným číslem.
Zjišťuju taky, že skutečná krása z jízdy na motorce se neodehrává na dálnici (pochopitelně), ale ani na silnici první třídy. Není radostí jet v koloně aut všech velikostí a prakticky tak ani neřídit. Všechno je to o tom přesvědčit se jet po těch nejméně významných úsecích – po silnících, které jsou na mapě označeny bílou barvou, musíte hodně moc zoomovat abyste je našli nebo na mapě raději ani nejsou. Ty obecně nejméně významné cesty jsou úplně nejvíce významné pro mě :-) Takhle jsem si třeba +- objel Valencii… Občas těch měst je už až až…
A na takovýhle místa pak narazíte… v okruhu 10 a možná víc kilometrů není nikdo. Je to místo, kde neslyšíte nic než jen docela malý kapičky deště dopadat na hladinu vody… a možná hejno kachen támhle v dáli. Je to místo, kde se asi aktivují docela jiný části mozku než máte aktivní při vašem obvyklém pracovním dni v Praze nebo Brně… Chtěl bych víc takových míst v životě…
A pak přijde další den, který dýchá zase úplně jinou náladou… Představte si neděli dopoledne, nebe bez mráčku a vy jedete po silnici kolem prázdné pláže. To je ideální příležitost tam trochu zařádit a potrápit Scramblera jízdou v písku (mimochodem k účelu ke kterému se tenkrát v 70. letech upravovali) a opět si užívat jiný ale úplně stejně krásný zážitek.
O pár kilometrů dál jsem už mel hlad a tak stavím na můj oblíbený cestovatelský oběd = piknik složený z parmské šunky, avokáda, rajčata a vody. Na tohle místo na piknik ještě určitě dlouho nezapomenu!
Uhýbám do vnitrozemí, abych opět změnil kontext a náladu a přijíždím do všemi opěvovaná Granady. Nacházím v podvečer super hostel (miluju atmosféru hostelů!!!), parkuju moto hned naproti
A valim ven na svojí oblíbenou low-cost večeři :))
Zdálo by se, že je 1 200 km na 6 dní dost na klid, ale ono to fakt hodně letí, když ingorujete dálnici a vymetáte ty nejzapadlejší díry (tím nemyslim Granadu :D)… A tak je potřeba se pohnout dál. Zdravím Malagu!
Dneska hodně spechám, protože chci stihnout najít ubytování v Gibraltaru a ještě se dostat co nejvýš na Rock of Gibraltar na západ slunce. To se nakonec daří s rezervou asi tak 3 minuty… Bylo to fakt o chlup a já zažívám dost možná nejhezčí pohled z celýho tohohle výletu
Pak ještě večeře na hostelu i s fotbalistou a du spát, zítra už na trajekt!
Jedu opět po nějaké neoznačené silnici podél dálnice a nacházím nádherné výhledy… Tohle je moje poslední fotografie před naloděním se na trajekt v Cadízu… tentokrát mě čeká 36 hodin plavby do Las Palmas de Gran Canaria a já se nemohu dočkat co uvidím… o tom ale příště
Líbí se vám moje práce? Přidejte se mezi odběratele mého Youtube kanálu, nebo mne sledujte na Facebooku či Instagramu.
