Bylo to zhruba před rokem, kdy jsem byl pracovně v Seattlu a při té příležitosti si vypůjčil na víkend Harleye. A bylo to úplně ve stejné době, kdy jsem zjistil, že je to jeden z největších zážitků, který se snad na světě dá zažít (článek o víkendu ve Washingtonu zde). Tedy alespoň pokud jste jako já a máte rádi motorky, cestování a Ameriku.

Za ten víkend mě několikrát napadlo, jaká je to škoda, že přesně tohle se mnou teď nemůžou zažívat všichni moji kamarádi a taky moje rodina. Od té doby jsem se také snažil, aby alespoň moje rodiče měli někdy tohle možnost zažít. A teď, na konci června 2015 se to podařilo. Mám 3 letenky do San Francisca a letíme za dobrodružstvím. A já už si jsem teď jistej, že tohle bude pecka!

Je čtvrtek kolem osmé ranní. Vzpamatováváme se z jet lagu, procházíme se po San Franciscu, snídáme na ulici a čekáme, jakmile si budeme moci v pobočce EagleRider vyzvednout dva dvouválcové parníky: Harley-Davidson Heritage Softail Classic a Indian Chieftain Vintage.

O pár desítek minut už čelíme rozjezdům do megaprudkých ulic typických pro San Francisco. Ve dvou to fakt není až taková prča, když sedíte na Indianu po prvé :) Ale v zásadě žádnej stres, žejo. Teplota kolem 20 stupňů, slunce na obloze, moře nedaleko, starosti na obzoru žádný a úsměv na svým místě – na tváři. Jedem.

Jako první je na řadě Golden Gate, kde jsme udělali suveréně nejvíc fotek z celýho tripu :))

Opoušíme San Francisco a nabíráme kurz Scenic Highway 1, která se klikatí 800 kilometrů podel moře až do Los Angeles. A to víte, ucho motorkáře musí nutně zbystřit, pokud někde slyší: Silnice se klikatí podel moře. Ou jé!

Druhý den se časně probouzíme do zamlženého městečka Monterey. Jak už jsem vyprávěl v článku o Anglii, tyhle nálady mají taky něco do sebe. Je vlastně jedno, že je 6 ráno (stále nemůžeme spát po změně časového pásma) – stačí si vzít boty, mikinu a vydat se na procházku po pobřeží a cestou potkávat místní obyvatele při ranní rozcvičce. O pár chvil později se všichni setkáme na první ranní kávě ve Starbucksu, který tady je jako obvykle na každém rohu.

Jak se dopoledne překlápí k času oběda, mlhu pomalu střídá sluneční svit, který postupně odhaluje krásné barvy kalifornského pobřeží. Název Scenic Highway začíná nabývat svého pravého významu, co říkáte?

Po Scenic Highway míříme až na jih do Santa Barbary, hlavního města „Americké riviéry“. Santa Barbara je plná malých kaváren, hospůdek a klubů všech druhů, které lemují hlavní „Main Street“ se svou délkou kolem 5 km! Na samém konci této ulice, pár metrů od pláže sháním menší hotel a můžeme se jít ubytovat. Zde mám také druhý den ráno schůzku s jedním z největších světových expertů na branding Marty Neumeirem (viz můj post na Facebooku).

A jaké jsou vůbec pocity z motorek? Indian je (pocitově) proti Harleyi ještě o mnoho větší, hlasitější, stabilnější, s přesnější převodovkovou a zdá se i rychlejší. Disponuje také ještě větším motorem (tuším že je to 1810 ccm vs. 1655 ccm), ale ve skutečnosti taťka s mamkou zrychlují na kterýkoliv kvalt prakticky úplně stejně rychle jako já v jednom na Indiánu. Při jízdě na Indiánu mám taky pocit náležité exkluzivity, protože momentálně tenhle stroj stojí v ČR 750 000 Kč, což je rozhodně jedna z vůbec nejdražších motorek na trhu. V US je citelně levnější. Nicméně, abych dokončil myšlenku. Motorky jsme si občas vyměňovali a byl jsem úplně stejně šťastný při řízení kterékoliv z nich – je to podobný zážitek :)

Vzdalujeme se od moře, začíná se dělat teplo a náhle zastavujeme, abychom si mohli projít typický garážový výprodej. Na fotce taťka málem kupuje „retro“ hoblík! :)

I když jsmě meli původně naplánovano větší počet parků a zajímavých míst, nakonec jsme stihli jen jejich část. Za zmínku určitě stojí návštěva a procházka ve známém Sequoia National Forest, kam jsme přijeli po malé silničce směrem od Isabella Lake. Mimochodem, druhé místo s největším počtem fotek ve všech našich zařízeních :)

A to už míříme do pouště a pomalu ale jistě se blížíme Death Valley. Teplota na chvíli stoupá přes 43 stupňů (ve stínu) a to není vůbec dobrý, když ta vzduchem chlazená 1800ka taky nějaký to teplo vyrobí.

A když mluvím o poušti, myslím to vážně :)) Tahle cedule prakticky nelže.

Jsme na půli cesty mezi Sequoia National Forrest a cílovým Las Vegas, v pouštím městě Barstow. Tady by kromě šílenýho vedra nebylo až tak nic moc zajímavýho, kdyby právě tudy nevedla původní Route 66! Takže se ubytováváme v motelu amerického stylu, necháváme mamku u bazénu a jedeme s taťkou vyzkoušet, jaké že to asi je, jen tak se projet na dvou amerikách po Route 66…..

…………..

Uff … to mi hlava nebere. Sám jsem se sem vydal ještě v podvečer. Nabrat plnou nádrž, nasadit sluneční brýle a odbočit na opuštěný úsek staré legendární dálnice. Po dvaceti, třiceti mílích stavím na benzince, užívám si ten pocit a kupuju si jednu plechovku piva.

Slunce na Route 66 zapadá, a tak zastavuji, nechávám čas plynout pomalu, popíjím pivo a vymýšlím, jak že to udělat, abych si jednou tuhle Route66 mohl zajet celou. To by bylo úžasný ….

Brzy ráno beru naše do typického amerického bufetu – takového jaký hodně často vidíme v amerických filmech. Není to samozřejěm paleo hitparáda, ale má to taky něco (docela jiného) do sebe..

Před námi je poslední úsek 230 kilometrů z Barstow do Las Vegas. Po dálnici, která prakticky lemuje Death Valley. A protože je tady v tomhle období asi největší vedro v celém roce, není nad to si to ještě trochu zkomplikovat strategickým výjezdem v pravé poledne. Nevím teda jakou máte představu o opravdovém vedru, ale tohle byl celkem hard core. Venkovní teploměr na Indiánu stejně jako Google hlásí shodně 47 stupňů ve stínu. Teď už by to jen chtělo nějaký ten stín… Slunce pálí jak nejlépe v tuhle dobu dovede a mohutné železné dvouválcové vzducháče odvádí po tepelné stránce taky dost poctivou práci. To poznáte když se vám doslova pálí stehna teplým vzduchem…

S tím jsem se fakt trocha přepočítal. Nejhůř na tom navíc byla mamka, protože jako spolujezdec je horko ještě větší a navíc měla na hlavě plnou a ještě ke všemu černou helmu. Ale nakonec se i tohle přežilo :) Helmu jsem si s ní vyměnil a pak jsme šalamounsky vymysleli, že na každé benzince (cca po 30 mílích) koupíme tříkilový pytel ledu, který si naši dají mezi sebe. Voalá, problem solved!

Tak jo, vypil jsem asi 7 litrů vody, roztálo nám několik balení ledů ale jsme v pohodě. A motorky se zdají taky oukej, akorát už se těší na pauzu v garáži a nějakou tu údržbu… A tím dojíždíme do cíle naší cesty … Las Vegas.

Las Vegas byl velký zážitek sám o sobě. Škoda, že jenom na dva dny, ale nedá se nic dělat. Hodně mě taky překvapilo, že tu bylo opravdu levné ubytování – prakticky na stejné úrovni jako ve zbytku míst, kterými jsme projeli a tedy slušný hotel, šel koupit od 1 200 Kč / noc pro všechny tři!!

S cestou po Kalifornii se loučím poslední fotkou, kterou se mi podařilo v Las Vegas pořídit.

Děkuji za váš zájem o mé články a přeji krásný den a mnoho cestovatelských zážitků.

PS: Mé motorkové zážitky můžete sledovat také na instagramu @jednoustopou a nebo si přečíst mé další články, např. o měsíci stráveném v Anglii, o řeckém ostrově Samotraké, o Arménii nebo Gruzii.